Prométheův dvorní básník Peter Semolič

se narodil roku 1967 v Lublani. Vystudoval obecnou jazykovědu a kulturní sociologii na Filozofické fakultě Lublaňské univerzity. V letech 1993-96 žil v Paříži, poté na Istře, nyní opět Lublani. Pozorný a přístupný slovinský básník miluje pozemský život. Ze Semoliče – užaslého dítěte se však postupem času stává Semolič – vnímavý dospělec, který do svých neobyčejně lidských obrazů zasazuje i neobyčejné motivy. Nechává na sebe působit díla a osobnosti světové kultury, pracuje s kulturními fenomény. Zpočátku se nechává ovlivňovat básníkem Danem Zajcem, nyní se rovněž stal inspirací pro další pokolení slovinských básníků. Básně jsou obvykle delší, nerýmované, některé směřují k lyrizované prozaické až esejistické tvorbě, jsou mu cestou k sobě samému..
Dosud vydal šest básnických sbírek: Tamariša (Tamaryšek, 1991), Bizantinske rože (Růže z Byzance, 1994), Hiša iz besed (Dům ze slov, 1996), Krogi na vodi (Kruhy na vodě, 2000), Vprašanja o poti (Otázky cesty, 2001) a Meja (Hranice, 2002). Píše také prózu, rozhlasové hry, publicistiku, překládá z chorvatštiny, srbštiny, angličtiny a francouzštiny. V současnosti je jedním z nejváženějších slovinských autorů. Za svou poezii obdržel několik literárních cen, mezi jinými Jenkovu cenu, Kristal festivalu Vilenica (obé 1997), slovinskou státní cenu Prešerenovy nadace za literaturu (2001). Je zastoupen v různých slovinských antologiích. Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, bulharštiny, finštiny, francouzštiny, italštiny, maďarštiny, makedonštiny, němčiny, srbštiny, španělštiny a češtiny (ukázka Navýchod 2/2003). Roku 2003 mu vyšel výbor básní Wiersze wybrane polsky..

Sam se v osebno preteklost vračam zato, da poiščem trenutke, s pomočjo katerih gradim, utrjujem ali preverjam svojo identiteto. Poezija tako morda zame ni toliko oblika spominjanja kot dialog s samim sabo o tem, kdo sem in kje sem. Lastno pesnjenje tako vidim predvsem kot pot k samemu sebi in kot dokument o tej poti. (air Beletrina, září 2000)

Zveřejněné básně pocházejí z novějšího období.

Připravil Radek Čermák, student slovenistiky na pražské Karlově univerzitě.

Kvantová fyzika

Už nevím pokolikáté se pokouším určit svoji polohu.
V prostoru a čase. Ale tady je všechno zmatené.
Kompas ukazuje hodiny a kukačka se ohlásí pokaždé,
když protínám poledník. Je horko. Je mi zima.

Když se pohybuji, stojím. Pohnu se, když zůstanu v klidu.
Vyprávím o krajích, které jsem obeplul.
A už jsem uprostřed korálových útesů,
ostrých jako břitva, jaké jsem ještě nikdy neviděl.

Slunce zapadá s hvězdami. Hvězdy s lunou.
Zdá se, že je tu noc v asonanci s nic.
Jak potom ještě vůbec existuji?

Občas zaslechnu svůj hlas z paluby.
Občas ze zádi. Nevím, kde jsem. Nevím,
kam jdu. Nevím, které slovo bude moje poslední.

Poznámka překladatele: kvantová fyzika – fyzika nejmenších částic, pohyb kvantových částic vypadá značně neuspořádaně, podle kvantové teorie pohyby probíhají nikoliv souvisle, nýbrž skokově

Sid

nikdy nebyl můj idol. Vážně ne.
Ale stejně: temný půvab pádu,

když se noha smekne přes hranu, náhoda,
jehla, nůž, provaz, sklenice, hra náhod.

Není tu žádný strážce, žádný
lovec v žitě, žádný anděl.

Ach! Obsesivní sny se vracejí,
i když moje mládí už minulo:

Hotel Chelsea, Dylan Thomas,
Nancy a Sid, dvě ztracené děti,

film, proděravěný mými vlastními
zatměními. Zachránil jsem se? Jsem z toho venku?

Hrana, hrana. Noha hledá rovnováhu.
Noha neustále hledá rovnováhu.

Poznámka překladatele, hrají: Sid Vicious (10. 5. 1957-2. 2. 1979), člen skupiny Sex Pistols, mizerný hudebník a punkový idol, po smrti svojí přítelkyně se předávkoval heroinem
Nancy Laura Spungen (27. 2. 1958-12. 10. 1978), přítelkyně Sida Viciouse, jejich bouřlivý vztah skončil bodnou ranou v břiše, oba citově a drogově závislí
Dylan Thomas (1914-1953), velšský básník a spisovatel, považován za jednoho z nejlepších anglicky píšících autorů 20. století
Hotel Chelsea (1905) – hotel v Novém Yorku, známí hosté z řad umělců jako Stanley Kubrick a Sid Vicious, zemřela zde Nancy Spungen a Dylan Thomas

Roztržitý Narcis

Sotva jsem přivykl fotografii, a už je tu
televize. Sleduji ji. Pořad o kultuře.
Mladší muž se lehce přitrouble usmívá a
mluví. Mluví o sobě, mluví o poezii.

Mluví. Do jaké míry dokážu posoudit, ne zrovna
moudře, ale ani nijak zvlášť hloupě. Mluví,
jako mluví naturščici před kamerou.
Koktá. S rušivými odmlkami. Možná

by byl sympatický, kdyby mu redaktorka
úvodní kritickou reflexí nenastavila
nedosažitelnou laťku. Takhle je překážkou
bublajícímu potoku, kamenem, na kterém

poskočí automobil, zadrhnutým zipem.
Říkají mi, že ten člověk jsem já. Říkají
mi, že jsem v televizi takový jako ve skutečnosti.
Nevěřím jim. Ne, to jim nemůžu uvěřit.

Pozn. překladatele: naturščik – neškolený či neprofesionální herec, neherec, amatér, ochotník

Morost, zjara

Mlžné mléko rozlité po Morostu. Temný
hřbet Krimu. A nad ním, jakoby aristotelsky
pravidelný mrak, Luna, přes kterou prosvítá
nebeská modř. Ráno. Čistíme si od spánku zalepené
oči, klepeme se v jarním chladu. Nejsme
ještě úplně probuzení. Kusy snů, naplavené
do bdělosti, se slévají s prameny páry.
Je to ten okamžik, kdy ještě nikdo nemůže s jistotou
říci, jestli jsme opravdu živí. Kdo je ten, co leží vedle
mne? Je to člověk nebo duch? Spacák
je mokrý od rosy. Polena jsou vlhká. Rozdělat
oheň, ostrým plamenem si vyřezat přístup
do nebe, vrátit se do všednosti. Šok. Stéblo
trávy, sotva narozené v mém pohledu, se
znenadání rozroste v trsy trav. Kamkoli se
ohlédnu: tráva, tráva, tráva. Někdo už topí.
Slyším tklivé sténání polen. Někdo poručil
mlze, aby se rozplynula. Vysoko nade mnou, vysoko
nad Morostem: modré nebe. Někde ve mně: sejdou se
plány a napnou se rozbolavělé svaly. Bude třeba
vstát. Přijmout svět za svůj. Jít dál.

Pozn. překladatele: »Morost« – mokřad, nářeční název pro »Ljubljansko barje«
»Krim« – kopec na okraji Ljubljanského barje

Verše

Celodenní bloumání po městě, přátelení s holuby.
Jasné nebe stále více krajkují stopy dvou tryskáčů.
V prázdnotě počítačové obrazovky se otáčí
barevný květ – divotvorná růže.
Stále ještě píšu rukou, do starého zápisníku, jehož
kalendář mě vede do minulého století.
Jednoho dne – doufám, že to nebude tak brzy –
mi někdo řekne, že jsem člověk zašlého století,
básník minulé doby.
Lehké zachvění: stopy letadel definitivně zmizely.
Z Přímoří přišla vichřice a klátí starou jabloní.
Květy jsou už skoro pryč, plody ještě dlouho nebudou.
Co budou dělat holubi? Chystají se ke spánku?
Přeškrtnu nevhodný verš a napíšu nový:
temná silueta Krimu byla dlouhá léta mým horizontem.
Teď nad ní táhne mrak, nachový zapadajícím sluncem.
Oknem padá večerní světlo, padá na tyhle verše
a měkčí je.

Pozn. překladatele: Přímoří – oblast Slovinska u Jaderského moře
burja – mocný vítr, který fouká od moře na souši

Vigilie

Bdím. Obezřetným pohybem škrtnu sirkou.
Aby chvějivé světlo osvítilo rozbité hnízdo,
které nenávratně spadlo na zem.

Sedím pod střešní římsou a nedomýšlím si,
že se můj smutek týká vlaštovek.
které se v kruzích vracejí ke hnízdu, které už není.

K nepřítomným mláďatům. Ke konečnému mrtvu.
Pod mokrou římsou vím,
že si s ptáky dělíme svět jen náhodou.

A kdo by mi bránil,
skrytému za halasnou stěnu deště,
vykonat skromný obřad?
Zapálím sirku,
aby přivolala světla světa.

K čemu hlídat zničené hnízdo?
K čemu bdít nad mrtvým ptákem?
Média denně ukazují záběry masových obětí,
dokonce i básníci básní o genocidě
a zkáze celých národů!

K čemu tedy oplakávat vlaštovku,
která leží mrtvá čtyři patra pode mnou?
Kterou voda odnesla do náručí smrti?

Dlouho do noci hlídám trosky hnízda.
Dlouho do noci vlaštovky létají v kruhu.
Smrt promlouvá v singuláru.

Večerní klábosení

Občas, když se nudím,
povídám si s Bohem.
Prohlížíme si vzory na lině,
jejich rytmické opakování
na zemi v kuchyni.

V těch čmouhách, povídám,
můžeš najít medvěda,
v těch zase kočku,
a když si odmyslíš klobouk
u toho směšného mužíka,
dostaneš lví hlavu.

Nemotorně opakuje po mně:
Medvěd, kočka…
Zas a znova udivený,
když najde stejný tvar u kredence
nebo pod oknem.

Vidíš tu čáru,
která přepuluje podlahu?
Kolik nesouladu vnáší do obrazů.
Tady by mohl být bizon,
a vyklubal se z toho jenom zmrzačený
koňský hřbet.

Bizon, koňský hřbet…
Hláskuje jako dítě u první čítanky,
zkoprnělý nad černou spárou,
která přepuluje zem v kuchyni.

Ukazuju před sebe, ke dveřím na chodbu,
kde začínají strašidelné končiny,
fantastických bytostí bez hlavy,
strašlivých příšer bez těla.
Někdy ho posílám ven,
protože už je pozdě a chce se mi spát.

Ale když v noci vstanu,
abych se napil trochu vody,
pořád ještě stojí na prahu,
zahleděný do tenké rýhy,
která probíhá ode zdi k oknu,
jako někdo,
kdo se ztratil v cizím městě
a neumí jazyk,
aby se zeptal na cestu.